VČELÁKOVSKÁ ZASTAVENÍ Včelákov Vysočina, r.1999
Nemám ráda malé místnosti, z jejichž oken nikam nevidím, nic nevidím, nikoho nevidím. To se týká i jiných maličkých a těsných míst k pobývání. Po nějakých chvílích, trávených v těchto místech se vetře do dušičky podivně kamenné smutno.
Ovšem, jsou i výjimky; pohled z okna na starou oprýskanou zeď, opuštěný strom neb na tajemně romantické zákoutí - naopak probouzejí fantazii. Nicméně a přeci jen mám raději velké prostory s výhledem do volné krajiny. Takže někam vidím, něco vidím a třeba i někoho vidím. Je to jako zastavení na milovaných místech, jako přemnohá zastavení při toulkách s malým vnukem, kdy jsme si jen tak šli a přemýšleli nebo si krásně vykládali. Zastavení k odpočinku nebo zastavení k pokoukání, na které mě už i on sám upozorňoval. Doma jsme se těšívali, až zas vyjdeme na louky nad Příkrakovem a to těšení pro mne přetrvalo dodnes.
Moje chození a toulání touto překrásnou krajinou, ať už na nákup, na houby nebo jen tak na procházku - to jsou právě ta přečastá zastavení, ohlížení se krajinou, okouzlení architekturou, světlem neb vším dohromady. Pokaždé mě osloví nějaký nový dojem, nemluvě o změnách denních dob neb ročních období. A tak se zastavuji, dívám se, ohlížím, kreslím, fotografuji. Smyju ze sebe všelijaké prožité ošklivosti a chci být dlouho na světě.
Ty obrázky nemají říci všechno všem, ale něco někomu. Snad se mi to trošku podařilo.
Marta Benešová
